Je nabíledni, že město bez obyvatel je protimluv. Neexistuje, protože nic takového, jako lidské sídlo, osídlení či sídliště nemůže existovat bez lidí. Bez lidí, kteří by je vybudovali, kteří je udržují a rozvíjejí, by bylo město jenom strašidelný protimluv. Zažil jsem války ve městech, kde fronta probíhala prostředkem ulic. O blok dál jezdila auta a přežívali lidé. V té liduprázdné frontové ulici už po pár měsících začala na okraji silnice prorážet tráva, a za rok už všude rostly keře. Dvacet devět let po tragické havárii v černobylské jaderné elektrárně je v nuceně vysídleném městě Pripjať vidět prales, postupující ze sousední přírodní rezervace. Mezi desítkami chráněných živočišných druhů se v bývalém městě objevili i medvědi, vlci, bobři… Na obrovské rozloze zakázané zóny žije i několik stovek lidí. Nemají kam jít – novodobí poustevníci, kteří nepotřebují společnost. A ta raději předstírá, že o nich neví, že neexistují.
Jsou na druhé straně i města obydlená, ale přitom podobně strašidelná. Po tisíciletí bylo nepastevecké osídlení na vesnici stejně jako ve městech budováno v pochozí vzdálenosti pracoviště od sídla. Z tohoto pohledu jsou dnešní, například kalifornská, města s několikahodinovým dojížděním mezi domovem a prací čistým šílenstvím. Socialistická velkosídliště, jako je pražské Jižní město, byla ve své době odůvodňována potřebou „socialistického způsobu života v kolektivu“, kde každý z desítek vchodů paneláku bude sloužit a fungovat „jako vesnice“. Ve skutečnosti z nich vznikly akulturní noclehárny atomizovaných televizních spotřebitelů a neměsta bez komunit. Panelákový dům se stal „vesnicí“, ve které se neznají ani lidé, bydlící na stejném patře. Stejné problémy stojí před mnoha světovými megapolemi, i evropskými a americkými městy s předměstími bez zákona. Pařížští hasiči, pošťáci či policisté se do některých přistěhovaleckých okrsků na předměstích už ani nenamáhají zajíždět.
Z myšlenkové tradice a podstaty města jako nekonečné interakce mezi obcí, její správou a občany, se některá města a jejich části změnila na nádrže inertní lidské masy. Představují náhodný shluk, stádnost, neomezenou ani velikostí, ani počtem. Jedinou starostí a smyslem takových ne-komunit je atomizované zajišťování ne-hladu a minimalizace násilných konfliktů cestou podřízení se nejsilnějšímu. Sociální vyloučenost se stává obsahem a antikulturou, uskutečnitelnou, přemístitelnou a žitelnou kdekoliv. Současná ilegální imigrační tsunami, směřující do Evropy, je toho viditelným a odstrašujícím důkazem. Absolutní většina těchto imigrantů nejde za snem o asimilaci do demokratických poměrů evropských multietnických městských komunit, ale o splynutí s neasimilovanými ne-komunitami v předměstích. A tyto ne-komunity, jako v případě Francie, stále častěji otevřeně odmítají multikulturní soužití jako princip. Sociální a kulturní exkluze v podmínkách relativního bezpečí Evropy, se stává snem a motivací interkontinentální imigrace této doby.
Vynikající guatemalský sociolog a diplomat Jose Maria Argueta jako první odhalil podstatu a dopady sociální vyloučenosti na moderní města, když tvrdil, že pokud chceme porozumět bídě, jako podmínce sociální vyloučenosti, musíme studovat i druhý extrém, tedy sociální vyloučenost, a tedy asociálnost, těch nejbohatších. Obě skupiny se chovají podle stejných paradigmat: preferují sebeizolaci od produktivní většiny občanů, vytvářejí gheta, ve kterých prosazují svoje vlastní pravidla, odmítají interakci s městem jako sociálním celkem. Nemají vztah k minulosti ani budoucnosti. Žijí v bezhodnotovém bezčasí, naplňovaném pouze sny a nenávistí.
Stará moudrost, tak jak ji za druhé světové války zachytil francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry, o pohybech velkého počtu z místa vykořeněných lidí praví: „Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich bratry. Chceš-li však, aby se nenáviděli, předhoď jim zrno“. Tato hluboká pravda zjevuje i podstatu moderního města, které ani v jednadvacátém století nemůže existovat bez toho, aniž by jeho obyvatelé sdíleli potřebu společného úkolu a soužití. Izolace nejchudších i nejbohatších je jenom společným symptomem nemocnosti současných měst.
Města potřebují hledat a obnovit společný jednotící sen svých občanů, sdílenou identitu, která města vytvářela až do průmyslové revoluce a vítězství konceptu národního státu. Dnešní postkomunistická města používají stát jenom jako rámec ekonomických a pozitivisticky vnímaných politických, ekonomických a právních pravidel, do kterých nevnášejí vlastní dějiny nebo hodnoty. Politické vedení města se opírá o byrokratický odborný aparát a výkonné složky. Jejich nejdůležitějším partnerem jsou pak developeři a další velké firmy, závislé na městských zakázkách. Pro občany a jejich zájmová sdružení zbývá politickému vedení jen minimum zájmu i času. Jde o naprosté potlačení samotného smyslu města jako prostoru, určovaném a vytvářeném především interakcí jeho obyvatel.
V jednadvacátém století máme v rukou ideální technologie a nástroje pro zajištění takové interakce: televizi, internet a sociální sítě. Pravda, především sociální média přinesla sebou načas i další generační bariéru, protože nemalá část starší generace se sociálním sítím z nejrůznějších důvodů vyhýbá. Dnes však neexistuje žádná technologická bariéra, která by moderním městům bránila vytvářet obousměrné nástroje dorozumívání a konzultací s převážnou většinou svých občanů. Nejnovější generace informačních a komunikačních technologií sebou přinášejí historicky unikátní možnost obnovení občanské a mravní podstavy města, tak jak vznikalo v městském prostředí už v antice. Virtuální „agora“, ono antické náměstí, kde se každodenně v přítomnosti většiny občanů probíral život a potřeby města, a kde se tak neustále obnovovala morální povinnost spoluzodpovědnosti každého občana vůči městu. Chytrá města kolem nás si už uvědomují, že máme v rukou jedinečný nástroj dorozumívání a poučené výchovy k občanství a spoluzodpovědnosti. A pak už chybí jenom ten sen o společné stavbě věže…