city:one 10.10.2017 15:04 Tereza Škoulová, redaktorka City:One Veřejný prostor Kultura Komunitní projekty

Faulů je spousta: příběh oživeného domu Hraničář v Ústí nad Labem

Ústí nad Labem je statutární univerzitní město na severozápadě Čech v oblasti bývalých Sudet, v blízkosti hranic s Německem. Má přes 90 tisíc obyvatel a rozvíjí se zde chemický a potravinářský průmysl. Soutok Labe a Bíliny a poloha mezi Českým středohořím a Krušnými horami nabízí spoustu míst k výletům. A přestože Ústí nemá mnoho dochovaných historických památek, specifický charakter mu dodávají stavby brutalistní architektury i opuštěné domy a ulice lákající milovníky urbexu.

Blízký vztah k umění

Budova Hraničáře byla v Ústí postavena v roce 1923 pro potřeby německé sociální demokracie. Už od třicátých let zde ale fungovalo kino, a tak tomu bylo až do roku 2010, kdy jej jeho vlastník, firma Falcon, zavřel a dům osiřel. Příležitost pro jeho oživení se naskytla v roce 2014, kdy tehdejší vedení města vypovědělo smlouvu ansámblu Činoherního studia, divadelní scéně s dnes již pětačtyřicetiletou tradicí – Hraničář se měl stát jeho novým útočištěm. Po vlně protestů, změně politické situace a zejména díky občanské iniciativě se Činoherní studio vrátilo do původní budovy na Střekově a Hraničář si začal hledat vlastní cestu, jak fungovat. Ačkoli příběh Hraničáře je díky napojení na Činoherní studio specifický, může sloužit jako představa o tom, co obnáší snaha o oživení prázdného domu – a jakým způsobem může obohatit kulturní život i veřejný prostor.

Bez sponzorů se to nezaplatí

V rámci celonárodní sbírky na podporu Činoherního studia se podařilo vybrat 3,5 milionu korun. Ty šly na rekonstrukci budovy: budovaly se šatny pro herce, nové toalety a původně velký a nevyužitý prostor foyer se rozdělil na zázemí (sklad, toalety, šatna). Samotná budova má ovšem vysoké provozní náklady: v zimě je potřeba 70 tisíc jen za topení, za rok to vychází na půl milionu. V Hraničáři se vydali cestou grantů a – díky výhodné pozici blízko hranic – přeshraniční spolupráci s německými partnery. „Existují různé kanceláře, které spravují evropské peníze. My jsme podávali žádost u Euroregionu Elbe/Labe, který má na starost příhraniční evropské granty. Dvakrát jsme žádali o podporu tzv. malého projektu, mezi partnery se dělí částka 30 tisíc euro, a pokaždé jsme ji získali,“ říká ředitel Hraničáře Aleš Loziak.

Ohledně spolupráce se zahraničními partnery ale nejde jen o to, jak dosáhnout na dotace: „Žádali jsme také s německým spolkem GEH8, jsou nám dost podobní, spravují starý industriální prostor. Společný projekt se zabývá vzděláním neziskovek a získáváním informací o finanční udržitelnosti kulturních neziskovek – jak a kde shánět peníze, právní služby, jak komunikovat s městem... Z téhle výměny zkušeností, názorů a nápadů vznikne česko-německá publikace, která bude shrnovat fungování neziskovek v Drážďanech a u nás,“ vysvětluje Aleš. Kromě dotací plynou Hraničáři peníze také z pronájmu prostor a z tržeb za kulturní činnost. „Tržba je třeba v plusu, ale když připočteme náklady na energii a lidi, jsme zase na nule,“ říká Aleš. On, stejně jako další členové týmu, má své povolání a Hraničář bere jako (intenzivní) koníček. V současnosti mají na provoz domu 4–5 milionů ročně, přičemž optimální by bylo o milion více.

Vytvářet vlastní hodnoty

Tým okolo Hraničáře má v současné době sedm stálých zaměstnanců, čtyři až pět placených externích spolupracovníků a další čtyři až pět dobrovolníků různého věku – přímo ve vedlejším domě sídlí Dobrovolnické centrum Ústí nad Labem. Každý měsíc připravují 20–22 akcí, na září jich bylo dokonce 28. Programová nabídka je pestrá nejen co do dramaturgie – hudba, film, výtvarné umění, diskuse, workshopy – ale také z hlediska věkového rozložení návštěvníků. „Uvědomili jsme si, že umíme programy pro děti, studenty, mladistvé, pro střední generaci, ale o seniorech nevíme vůbec nic – nevíme, koho se zeptat, jaké mají potřeby, co by chtěli. Naprogramovali jsme promítání filmu Červená a ačkoli nastaly technické potíže a museli jsme pustit jiný film, navíc z poloviny v cizím jazyce – příští týden přišli znovu,“ komentuje Aleš nedávný zážitek. V rámci nedávného Rodinného festivalu zde proběhl workshop pletení, který vedly seniorky. Na jiném pletacím workshopu spolku Elpida zase studentky textilní tvorby z UJEP zprostředkovaly současný pohled na věc. „Bylo hrozně příjemný, že se propojily generace, staré babičky učily plést, do toho viděly nové návrhy, byly tu děti, mladí lidi a vidět ty všechny pohromadě bylo fajn,“ pochvaluje si Aleš. Kromě toho přímo na svém webu Hraničář motivuje k multigenerační spolupráci: každý týden tu probíhá nedělní filmový klub s výtvarnou dílnou, která je založena na tom, aby se doprovod dítěte aktivně zapojil. „Vlastně sem chodí furt ti samí rodiče a děti, je to komunita, která to tady má ráda. Trochu tím trpíme: nemáme žádnou konkurenci, jedinou konkurencí je ústecká skladba obyvatel města,“ vysvětluje Aleš.

Nejsme kulturák, který by dělal věci pro masy

K volbě dramaturgického zaměření Aleš poznamenává: „Děláme program z pohledu současného výtvarného umění, zejména proto, že drtivá většina z nás vystudovala FUD UJEP a máme k současnému umění blízký vztah.“ Protože tým okolo Hraničáře tvoří umělci bez ekonomického nebo manažerského vzdělání, snaží se profesionalizovat, aby ubývalo projektových problémů. „Snažíme si každý pátek říkat zpětnou vazbu událostí, které proběhly, hledat slabá místa, řešit je, zefektivňovat... Zavádíme různé nástroje, abychom předešli komunikačním šumům a nedorozuměním a abychom vylepšovali svou tvář i služby, které nabízíme.“ S tím jim pomáhá i odborník zvenčí: „Jednou za pár měsíců máme strategický workshop s člověkem, který dvanáct let budoval firmu, má obrovské manažerské zkušenosti a teď se věnuje couchingu. Získat pohled člověka zvenku, který naše problémy nahlíží úplně jiným prizmatem, je velmi důležité,“ říká Aleš. V souvislosti s programovou náplní zmiňuje také nepsaný etický kodex, podle kterého v Hraničáři fungují. „Řekli jsme si, s kým budeme a nebudeme spolupracovat, že určité typy pořadů zde nebudou probíhat. Důležitá je také apolitičnost – nebudeme zde dělat jednostranné debaty lídrů politických stran, ale uspořádali jsme politickou debatu osmi zástupců různých politických stran,“ doplňuje.

Rozdíl mezi úředníky a politiky

Ke svému provozu potřebuje Hraničář podporu města, nejen finanční, ale také například propagační. Jednou z nenápadných iniciativ, která by zasloužila podporu, je kulturní mapa Ústí, která je nyní k vidění na zdi ve foyer. „V rámci pracovní skupiny Vital Cities jsme se bavili o tom, že v Ústí je spousta aktivních lidí, skupin, zájmových spolků a že by bylo fajn, kdyby někdo udělal nějaký portál nebo seznam, aby lidi v Ústí viděli, co se tady děje a kdo co dělá. Lidem z projektu Zdravé město se to líbilo, ale obávají se, že takový návrh neprojde politickým rozhodnutím – nebylo by to poprvé,“ popisuje Aleš, jak to chodí na magistrátu. „Je to jiné prostředí, v němž fungují jiná pravidla. Já už dnes vím, že pokud chci něčeho dosáhnout, musím ta pravidla přijmout a pokud chci od politiků partnerství, musím hovořit jejich jazykem,“ přibližuje Aleš. „Co se týče úředníků, funguje spolupráce velmi dobře. Například paní Slawišová, vedoucí oddělené cestovního ruchu, nás pozvala na fórum Zdravé město a nabídla nám propagační stánek. Potud vše funguje, ale jakmile řešíme financování, narážíme na politiku.“

Přes některé dílčí neúspěchy zůstává Aleš optimistou: před dvěma měsíci je město požádalo o podklady na tříleté financování, což týmu Hraničáře umožní lépe plánovat věci dopředu. „Na podzim 2018 bude FUD UJEP slavit 25 let od svého založení a požádali nás, abychom se podíleli na oslavách. Tématem je Mo(nu)mentální topografie, tedy snaha poukázat na soudobé či nedávné aktivity v Ústí, na které mohou navazovat budoucí generace. Vzpomenout významná jména, autory, události v průběhu posledních desítek let, které utvářejí historii Ústí nad Labem,“ vysvětluje Aleš. „Jde o to najít specifickou historii či génia loci, kterými se Ústí liší od ostatních měst.“

Aleš Loziak: naivní workoholik

Fotograf. Pedagog na FUD UJEP v ateliéru Photography určeném převážně pro cizince. V posledním roce měl tři výstavy v Ústí, Praze a Mostě. Na půl úvazku pracuje v Hraničáři jako ředitel. Mimo to dělá weby. Je otcem dvou dětí, jeho žena založila spolek Tamaryšek, který pořádá výtvarné dílny a divadlo pro děti. „Když skončím tady, doma jí s tím pomáhám, fotím, hlídám děti... Nedávno jsem začal běhat.“ A největší vášeň? „Baví mě dělat mediátora: baví mě s lidmi řešit situace, ve kterých se nedokážou shodnout, baví mě hledat řešení. Moje životní krédo: všechno je jen technický problém,“ uzavírá Aleš.

Máte chytrý produkt nebo službu?

Máte produkt nebo službu, který pomůže budovat nebo spravovat chytrá města?

Vložit produkt do City:One