Zakázková mafie

Povídal jsem si s osobou na pozici ředitele korporátní firmy, jež dodává produkty pro komerční i veřejný sektor, abych se dozvěděl, jaké je pozadí problémů s výběrem dodavatelů ve veřejném i korporátním sektoru.

city:one 8.4.2020 06:26 David Bárta Veřejné zakázky

Inovace v konceptu smart city se velmi často opírají o technologickou (IT) infrastrukturu. Jak něco takového správně soutěžit? Jak poznat, co je inovace, a co už inovace není? A je tato debata legitimní, nebo bychom se měli soustředit spíše na stávající kulturu jednání a chování spojenou s osobní odpovědností? Kdo vlastně v tomto postkomunistickém marasmu kope za stát? Věřím, že byť jsou následující popisy manipulativních technik kontroverzní, bude tento vhled za záclonku veřejných i korporátních zakázek pro mnoho z vás poučný. ##Jak manipulovat s veřejnou zakázkou## Celý průběh veřejné zakázky se dá ovlivnit tím, jak se připraví zadávací dokumentace. Můžeme zakázku napsat tak, aby dodavatel nebo partner plnil dílo dobře, aby měl vůbec možnost to dílo dobře plnit. Nebo jde také napsat zakázka tak, že ani neočekáváme možnost dobře plnit. A většina zakázek je postavena na lidech a vztazích, takže veřejné zakázky fungují dobře, pokud všichni ti, kteří byli u počátku projektu, zůstávají až do jeho konce. **Problém je, když někdo z toho řetězce „zmizí“.** Pak se stane, že přestane fungovat nastavená logika, a náhle se začne upozorňovat na některé skutečnosti zakázky, a nemusí být zrovna nekalé. Tím se poodhalí, že zakázka byla napsána značně účelově, nebo byla napsána tak, že je od začátku pro (sub)dodavatele nesplnitelná, ale dodavatel danou věc do určité doby (při plnění role) kryje. Je to ideální nástroj, jak případně nepohodlné partnery ze zakázky bezpracně odstranit a nahradit. Zadavatel, příp. hlavní dodavatel, jen upozorní, že daný „partner“ neplní smlouvu, byť je dané zadání nereálné dodat, protože například řešení na trhu není. Na tomto principu končí většina zakázek. Typicky jde třeba o nemožnost splnit dobu servisu, dobu vývoje, dodání náhradních dílů nebo není upřesněno, jak se požadovaná inovace bude dále vyvíjet. A to je skvělý prostor pro tyto „šedé zóny“. Obvykle bývají podezřelá díla s nízkou pořizovací cenou, která se pak dohání bobtnáním měsíční částky např. za servis. To jsou klasické nástroje, jak manipulovat se státními zakázkami, ale ono to platí i pro korporátní sektor. Veřejné zakázky ale mají napsaná pravidla a jejich dikce dává velký prostor pro vznik této šedé zóny. Je to tím, že je mnoho věcí v zadávací dokumentaci nepopsaných, také zde hrají velkou roli vztahy s lidmi. Partneři se dokáží domluvit, ale jakmile se některý změní, problémy vybublají na povrch. Zadavatel to v běžné praxi dělá tak, že poptá všechny své dodavatele nezávisle, což je v pořádku, neboť získá od všech potřebné vstupy; bavíme se ale o ideálním světě, v němž je všechno krásné a všichni spolupracují se všemi. **Většinou se ale zakázka tvoří jen s jedním dodavatelem** – a když se dělá jen s jedním, pak může být v zadávací dokumentaci rovnou napsáno, že se vyžaduje konkrétní platforma nebo technologie, a tím se soutěže může zúčastnit i více subjektů. Většinou to tak ale není a zadavatel se snaží popsat dodávku rádoby nezávisle. Pokud se neuvede, že je vyžadována například limonáda Coca-Cola, ale limonáda hnědé barvy s registrovanou značkou ve Spojených státech a v konkrétním městě, všem samozřejmě dojde, že je žádána Coca-Cola, a nikdo jiný se tudíž do předem prohrané soutěže ani nepřihlásí. A na tomto principu často fungují státní zakázky. **Klíčem je tedy zadávací dokumentace.** ##Jak správně zpracovat zadávací dokumentaci?## Jak už jsem řekl: jít po jednotlivých možných dodavatelích a dát jim stejnou možnost a stejnou váhu zadávací dokumentaci ovlivnit. Ale zadavatel musí být z principu velmi silný člověk, schopný vyhodnotit a rozhodnout, co je správné, a co správné není. A musí umět za toto rozhodnutí přijmout odpovědnost. A to chceme po úředníkovi v tu chvíli příliš. On je ještě schopný zanalyzovat nižší/vyšší cenu. Když mu řekneš, že například u IT zakázek je dané řešení lepší kvůli datové propustnosti, tomu ještě možná rozumí – ale pak se začneme bavit „o těch megabajtech“ a začneme používat další cizí slova, a v tu chvíli se nám ten odborník stává odporníkem a vlastně nechce nést odpovědnost za dané rozhodnutí, protože nám nerozumí. Člověk, který je v tísni, který nerozumí, často utíká a snaží se schovat. Anebo zaútočí. Zakázka je shozená ze stolu, a úředník pak často zavolá protistraně a dodá jí veškeré informace. Jak je možné, že v rámci státní zakázky jsou některé věci veřejné a některé nejsou zcela veřejné, ale dodavatelé mají velmi přesné informace o cenách konkurence a o navrhovaných řešeních?! Jedna firma to obvykle celé vymyslí, představí krásné řešení za padesát, ale stávající dodavatel z ničeho nic nabídne řešení za čtyřicet. To je náhoda! Bavíme se tedy o světě vztahů; možná bychom se nemuseli bát a nazvat to úřednickou mafií. Nebo spíše zakázkovou mafií, ať nehaníme úředníky. Zakázková mafie, která je jak na straně státní správy, tak i v korporacích. Se zájmem opakovaně sledujeme, jak nějaká firma vlastní drahý vůz, například Mercedes S kupé za tři miliony, a po dvou letech jej prodá soukromé osobě za neuvěřitelně skvělých podmínek, třeba za 300 tisíc Kč. Nový majitel má nové auto, tvrdí, že ho koupil v bazaru, ale nikdo neřeší, jestli ta cena odpovídala reálné hodnotě vozu. Prostě se počkalo dva roky, aby to šlo zprocesovat. Další věc: Jak je možné, že když pracuji na tak vysoké pozici v korporaci, trávím téměř veškerý svůj čas v práci, „dřu jak kretén“, a pak se potkám se státní správou, s lidmi, kolegy, spolužáky, kteří v podstatě začínali na „stejné nule“, ale během velmi krátké doby se dostali někam, kde by normálně nemohli být – bez hypotéky, bez úvěrů… **A tohle všechno je vidět!** Ale jak bychom to mohli skutečně vidět, když všichni přivíráme oko?! Jsem proto vděčný za jednoho kluka z Olomouce, za jedno velmi chytré dítě, které do nich šije. Takové lidi potřebujeme v každém městě, v každé městské části, v každé vesnici. Angažované lidi, děti, důchodce…, kteří budou mít zájem tohle řešit, a bude jim to vlastní. A budou sledovat tu kterou zakázku, budou se ptát, proč je to nastavené takto, proč chceme Coca-Colu, když vhodnější by byla RC Cola nebo bio limonáda nebo voda se šťávou. Pomocí papírů dokážeme totiž vytvořit hrozná omezení a zákazy, které nám obrazně brání konzumovat vodu se šťávou a nutí nás pít tu drahou hnědou limonádu. **Úřad prostřednictvím zadávací dokumentace vytváří představu o tom, jak by mělo výsledné dílo vypadat.** Ale nemá znalost, odbornost a musí si najmout tým odborníků. Proč to ve světě může fungovat i tak, že se zadavatel častokrát spolehne na jednu firmu?! A nemusí to být se zlým úmyslem. Jsou v zahraničí příklady, kdy firma přijde s propracovanou koncepcí za městem a celý systém zrealizuje, tedy veškeré projektové řízení odpracuje za město. Město s ní uzavře nějakou dohodu, která je pro obě strany výhodná. Není to zajímavější než nějaká veřejná zakázka? Firma dá městu know-how, zajistí, že celý projekt bude proveden efektivně (v jejím vlastním zájmu) a třeba dá městu i nějaké peníze na kampaň či investice: vzniká společné dílo s jistotou, že daný byznys bude dodáván po jistý čas, třeba 5–7 let, aby se investice mohla vrátit. Město tím ale získá kvalitní a dobře fungující dlouhodobou službu, která nedělá ostudu. Ale my jsme sklouzli k něčemu, čemu se říká PR a marketing, což je nadhodnoceno všemu. A všechno, co si čteme v novinách a médiích, je zveličeno a zkresleno oproti realitě. Klasický Potěmkin. **Dnes není problém vyprodukovat pochvalné tiskové zprávy, ať už na úrovni měst nebo jednotlivých projektů, o věcech, které ale v realitě nefungují.** **Přitom se nabízí cesta – dlouhodobé piloty**, kdy se testuje nějaká technologie s cílem zlevnit IT, zlevnit provoz. Pre-commercial public procurement nebo inovační partnerství mohou být právě cestami, jak urychlit nasazení a testování otevřených technologií. Opět máme legitimní cestu, ale nikdo se jí nebude chtít vydat, protože to zaprvé nikdo neumí a zadruhé to nikdo nebude chtít, protože jsou tu zažité staré koncepty a silné vztahy. My už máme zákonnou podporu pro inovace, dlouhodobé piloty a otevřené IT prostředí. Dříve to bylo možné jen tak, že dodavatel sponzoroval daný pilot, město jej dostalo jako dar. Nyní se na projektu může město finančně podílet a může tak rozběhnout i několik pilotů s několika partnery zároveň. Legislativa nám dává rámec, teď už jde jen o to, aby si ji přečetlo pár lidí z praktického života, kteří by byli schopni ukázkové realizace – jeden či dva konkrétní případy. Pro technologické firmy jsou tyto postupy velmi atraktivní a mohou pomoci překlenout „strach z nového“. Ale vznikne zde stejný spor, jaký je s užitnými vzory. A to vnímám jako riziko. Já začnu něco vyvíjet a někdo mě napadne, že dané technické řešení určitého zařízení naplňuje v nějaké části jeho užitný vzor, a boj se tak přesouvá z výběrového řízení do inovačního partnerství. **A co je vlastně ta inovace?** Že jsem použil jinou komunikační technologii, třeba WiFi? No asi ne. Jak budou partneři obhajovat svou „inovaci“? **Nový zákon o veřejných zakázkách ji totiž nedefinuje!!!** Rizika nového zákona tak spočívají v chybějící definici inovace i v tom, že není stanoveno, kdo bude určovat, co je inovace. A taková nejistota může vést k úvahám, zda raději nejít starou osvědčenou cestou s firmami, které již v minulosti prokázaly svou „rektální šikovnost“.

Časopis city:one

Objednejte si doručování našeho časopisu přímo do Vašich rukou

Objednat

Máte chytrý
projekt?

Realizovali jste nebo se podíleli na projektu pro chytrá města? Podělte se s ostatními.

Vložit projekt

Jste odborník na chytrá města?

Umíte pomoct s budováním chytrých měst? Dejte o sobě vědět!

Vytvořit profil

Máte řešení
pro chytrá města?

Ukažte své produkty a služby pro chytrá města.

Vložit řešení