city:one 28.2.2017 17:05 Jan Urban, historik a vysokoškolský pedagog Správa města

O smyslu města

Město je fascinující nesmysl. Ve svých nejlepších obdobích popírá matematické zákony velkých čísel i všechny poučky ze sociologie konfliktů. Akceleruje společenské pohyby v dobrém i ve zlém a přímo provokuje tvůrčí vzepětí vzdělání, kultury i techniky. Má schopnost vyrábět životní radost a toleranci v masovém měřítku.

V dobách nedobrých město zhrubne, zhloupne a ztichne – a i pro jeho obyvatele všechno najednou začne být problém bez radosti. Stačí, když si vzpomenu na šedivou oprýskanost a stovky prkenných bednění, chránících opadávající fasády uličních front československých měst v době komunistické vlády. Anebo na smradlavý Bělehrad z dob válek v Jugoslávii, ovládaný bandami gangsterů, opěvovaných v dusajícím rytmu turbofolku krasavicemi s IQ štěnice. Na městskou architekturu, proměňující po desetiletí občanské války kdysi kvetoucí rezidenční čtvrtě San Salvadoru na shluky pevností se střílnami a bunkry. Na zhloupnutí kdysi vážené profesorky Biljany Plavšič, která s vážnou tváří jako prezidentka Republiky srpske v roce 1995 vykládala svoji vlastní teorii městského prostoru, podle které jsou bosenští Muslimové staletími městského života změněni biologicky natolik, že nepotřebují tolik území jako Srbové, formovaní zemědělstvím ve volné krajině…

Symbióza potenciálu města a tvůrčího člověka vytváří v příhodné situaci kvalitu a hodnoty, které mohou přetrvat staletí, neměřitelné a nepodléhající módním vlnám. Je to tajemné a provokující, protože to zdůrazňuje otázku nikdy nekončící zodpovědnosti komunity i jedince za prostředí a místo, ve kterém žijí. Bdělé zrcadlo, přesně odrážející stav společnosti, která ho obývá. Z tohoto pohledu jsou skandály českých měst, nota bene Prahy, z posledních dvaceti let snáze čitelné. Něco takového jako výstavba tunelového komplexu v Praze, který po mnoha letech zdržení a deseti miliardách předražení svede koncentrovaný proud dopravy na jednu semaforem řízenou křižovatku či miliardový tunel tramvajenky Opencard, jejíž funkci hravě a kdykoliv mohly zastat karty bankovní, by se ve slušné společnosti prostě stát nemohlo.

Zmatek dnešního světa, soustředíme-li se na Evropu, severní Ameriku a arabský svět, vzniká z hodnotových rámců, které se vytvářely před dvěma tisíci let mimo tamní města – v kmenových komunitách pouští a polopouští Středního východu. Křesťanství i islám, jak správně připomíná Václav Cílek, vznikly shodně ve společenstvích nedostatku zdrojů, především vody a pastvy. Proto mohla být tato nutně monoteistická náboženství v původních verzích tak radikální, nekompromisní a nesmlouvavá. Je-li málo zdrojů, je válka nutností – a mohou přežít jenom ti s nejvyšším oprávněním, Bohem vyvolení. Stejnou reakci na tvrdost přírodních podmínek můžeme najít ve stepích východní Evropy, příliš suchých, než aby v nich rostly stromy, a ne dost suchých, aby tam vznikla poušť.

Kdyby náboženství vznikala ve městech, nemohla by vystačit jenom s jedním Bohem. Města nemohla kočovat za lepšími podmínkami, ale musela se pokoušet je vytvářet a prosazovat. Svatý zápal a doktrinářství jediné svaté pravdy jsou pro mnohost a složitost problematiky města prostě nedostatečné. Přesto však byla onou „jedinou svatou pravdou“ obsazena a trvalo mnoho staletí, než se prostor pro město tak potřebnou improvizaci, kompromis a formu pragmatické tolerance podařilo znovu otevřít.

Původní islám byl radikálně tolerantnější než jeho křesťanští konkurenti. Prorok Mohamed v koránu jasně definoval křesťany a Židy jako lid Písma, opak pohanů, a proto je toleroval – výměnou za vyšší daně a jistá omezení ve státní službě. V Sarajevu, které půl tisíciletí zažívalo soužití diktované islámem, najdete dodnes v dosahu pětiminutové procházky historickým centrem pravoslavnou i katolickou katedrálu, několik mešit a synagogu. V iráckém Erbílu dodnes najdete křesťanskou čtvrť. Po Židech, kteří tam od počátků zaznamenané historie až do padesátých let minulého století nepřetržitě žili jako uznávaní řemeslníci, už zůstala jen poslední vlna jejich výrobků v místních starožitnictvích.

Křesťanství neznalo toleranci a jinověrce včetně křesťanů jiného vyznání po mnoho staletí bez milosti hubilo. Islám dodnes funguje jako strašák, definovaný slavným výrokem českého pitomce Josefa Švejka „Turek – ten pes pohanskej“. A jediná forma povoleného pragmatismu vůči Židům, tolik potřebného zdroje levných a často nesplácených půjček pro panovníky, byla jejich ostrakizace a uzavření do městských ghett.

Teprve průmyslová revoluce devatenáctého století otevřela cestu k neideologickému rozvoji evropských měst. Na začátku jednadvacátého století hledá celý svět nový smysl mezitím mnohokrát proměněného města poté, co zmizela historická a ideologická omezení jejich rozvoje. Vedle šancí se objevily i zcela nové problémy, vyplývající především z rozměrů. Nic v historii měst nás nemohlo připravit na měřítka megalopolis, problémy neurbánních barrios s miliony obyvatel bez ekonomického či kulturního obsahu, nekonečná předměstí či socialistická sídliště bez lidsky sousedského smyslu.

Genius loci měst se omezil na historická centra přeměněná na turistické atrakce. Převlečená ekonomičnost krabicistní architektury, korupce politických stran a veřejných zakázek, kšeftování s veřejnými statky, jako jsou voda, vzdělání a doprava – to všechno jenom posiluje prostor pro odcizení dnešního městského člověka od jeho sídla. Útěk na fabrikovaná, domněle individualizovaná předměstí, televize a počítače jsou pak lákavým, a přesto jen zdánlivým „řešením“ odcizení atomizovaného obyvatele dnešního urbanizovaného světa. 

Ono bdělé zrcadlo města tak jednoduše zjevuje, že bez aktivní spoluúčasti svých obyvatel město samo nefunguje – a fungovat nemůže. I ta sebepromyšlenější architektura je jenom nástroj, který ožívá v rukou a životech těch, kdo ji zabydlují, využívají a přijímají. Ta rovnice je poměrně jednoduchá. Pokud nechceme být součástí života města a nepřejeme si být zatahováni do dlouhodobé diskuze o jeho spravování a budoucnosti, což tak jasně prokazuje dnes už pravidelná nízká volební účast i dysfunkčnost tradičních politických stran a programů, budou častějšími a rozhodujícími partnery té diskuze jen politici, developerské skupiny a velké stavební firmy prosazující megalomanské dopravní projekty. 

Třeba se na začátku 21. století vracíme při svém pátrání po smyslu města někam na začátek, moudřejší jen o své omyly. Naším městům chybí prostory občanství, symbolizované starověkou agorou, kde každý den občané museli spolurozhodovat. Chybí nám funkce chrámu, ukazující každému důležitost povinnosti větší, než jsem jenom já sám a můj osobní prospěch. Ještě nám chybí i ten jednoduchý vztah řeckého antického občanství, to, co každý jednotlivý občan celým svým životem dával městu za svoji identitu a ochranu. Jedna věc je po těch dvou tisíciletích omylů a pokusů jistá. Řešení je jenom v nás a v naší schopnosti přijmout a cítit domov.

Máte chytrý produkt nebo službu?

Máte produkt nebo službu, který pomůže budovat nebo spravovat chytrá města?

Vložit produkt do City:One